1.9.2021
|
Jak efektivně volat na linku 155?
Lidé mají stále zažité staré metodické postupy, které platily v dobách dřívějších. Je zajímavé poslouchat přesně naučený algoritmus při volání na linku 155. Vývoj operačních středisek záchranných služeb však šel kupředu, a proto je dobré znát efektivnější postupy. |
Dříve (bohužel od amatérů i dnes) byl vyučován tento postup volání linky 155:
Kdo volá: to je zcela nepodstatná informace, zbytečně se tím ztrácí čas.
Telefonní číslo volajícího: lidi neblbněte, jsme v 21. století – čísla se zobrazují i volanému.
Komu se to stalo: ani tato informace není před vysláním záchranářů život zachraňující.
Co se stalo: ano toto je velmi podstatná informace – dispečer vám poradí co dělat do příjezdu záchranky.
Kde se to stalo: Dokud dispečerovi neprozradíte přesné místo, kde je zraněný, nemůže k vám záchranka vyrazit. Pokud jste do této chvíle tři minuty diktovali všechny své akademické tituly, své telefonní číslo domů i do práce, zjistili totožnost ležícího nešťastníka, který nedýchá, snížili jste šanci na přežití o 30 %.
Nyní je jasné, že důležitá je hlavně adresa a co se stalo.
Je ovšem nezvyklé, pokud máme vzít telefon, někomu zavolat a bez úvodu a představení mu diktovat adresu. Zbytečně se tak můžeme zakoktat a čas ještě více natahovat.
Zdravím/ Dobrý den = cca 1 sec. – to nás trochu zklidní, protože tu a tam někoho pozdravíme a je to pro nás činnost zcela obvyklá. Nyní už adresa – pokud možno přesná (město, ulice, č.p.). Co se stalo – to co vidím a je důležité (leží, je v bezvědomí, nedýchá, krvácí, má useknutou ruku, uštkl ho had, spadl z pěti metrů, porazilo ho auto, dusí se …)
Celý rozhovor by tedy mohl vypadat takto:
Dobrý den … Brno Nové sady 2 … na chodníku před budovou leží pán a nedýchá.
Vyzkoušeno, sečteno. Všechny důležité informace jste odevzdali na záchranku. Pěkně, stručně, jasně a v klidu. Hovor trval přesně 4-8 vteřin a šup můžete začít resuscitovat.
Zbytek informací se dispečer doptá, ale to už máte telefon na hlasitý odposlech, nebožtík zakloněnou hlavu a jeho hrudník je stlačován 5-6 cm frekvencí 100-120 stlačení za minutu. No není to krásné?
Na závěr pár doporučení:
Na dispečery nekřičte, sedí na dispečinku a hlasitost vašich pokynů není přímo úměrná zvýšení rychlosti sanitky, která k Vám už vyrazila.
Na otázky, které Vám dispečer položí, odpovídejte. Neřešte, proč se Vás na ně ptá. Mají svůj důvod.
Naučte se první pomoc. Již samotné zjišťování, jestli pacient dýchá (pod vedením dispečera) je zbytečně dlouhé, ale důležité. Když umíte zjistit sami, zbytečně ztracený čas ušetříte ve prospěch pacienta.
Stáhněte si aplikaci „Záchranka“ nemusíte dlouze zjišťovat, kde že se to vlastně nacházíte. Všechny události, vyžadující příjezd záchranné služby, se totiž nemusí odehrávat v místech, jejichž adresa je Vám dobře známá.
Lidé mají stále zažité staré metodické postupy, které platily v dobách dřívějších. Je zajímavé poslouchat přesně naučený algoritmus při volání na linku 155. Vývoj operačních středisek záchranných služeb však šel kupředu, a proto je dobré znát efektivnější postupy.
Dříve (bohužel od amatérů i dnes) byl vyučován tento postup volání linky 155:
Kdo volá: to je zcela nepodstatná informace, zbytečně se tím ztrácí čas.
Telefonní číslo volajícího: lidi neblbněte, jsme v 21. století – čísla se zobrazují i volanému.
Komu se to stalo: ani tato informace není před vysláním záchranářů život zachraňující.
Co se stalo: ano toto je velmi podstatná informace – dispečer vám poradí co dělat do příjezdu záchranky.
Kde se to stalo: Dokud dispečerovi neprozradíte přesné místo, kde je zraněný, nemůže k vám záchranka vyrazit. Pokud jste do této chvíle tři minuty diktovali všechny své akademické tituly, své telefonní číslo domů i do práce, zjistili totožnost ležícího nešťastníka, který nedýchá, snížili jste šanci na přežití o 30 %.
Nyní je jasné, že důležitá je hlavně adresa a co se stalo.
Je ovšem nezvyklé, pokud máme vzít telefon, někomu zavolat a bez úvodu a představení mu diktovat adresu. Zbytečně se tak můžeme zakoktat a čas ještě více natahovat.
Zdravím/ Dobrý den = cca 1 sec. – to nás trochu zklidní, protože tu a tam někoho pozdravíme a je to pro nás činnost zcela obvyklá. Nyní už adresa – pokud možno přesná (město, ulice, č.p.). Co se stalo – to co vidím a je důležité (leží, je v bezvědomí, nedýchá, krvácí, má useknutou ruku, uštkl ho had, spadl z pěti metrů, porazilo ho auto, dusí se …)
Celý rozhovor by tedy mohl vypadat takto:
Dobrý den … Brno Nové sady 2 … na chodníku před budovou leží pán a nedýchá.
Vyzkoušeno, sečteno. Všechny důležité informace jste odevzdali na záchranku. Pěkně, stručně, jasně a v klidu. Hovor trval přesně 4-8 vteřin a šup můžete začít resuscitovat.
Zbytek informací se dispečer doptá, ale to už máte telefon na hlasitý odposlech, nebožtík zakloněnou hlavu a jeho hrudník je stlačován 5-6 cm frekvencí 100-120 stlačení za minutu. No není to krásné?
Na závěr pár doporučení:
Na dispečery nekřičte, sedí na dispečinku a hlasitost vašich pokynů není přímo úměrná zvýšení rychlosti sanitky, která k Vám už vyrazila.
Na otázky, které Vám dispečer položí, odpovídejte. Neřešte, proč se Vás na ně ptá. Mají svůj důvod.
Naučte se první pomoc. Již samotné zjišťování, jestli pacient dýchá (pod vedením dispečera) je zbytečně dlouhé, ale důležité. Když umíte zjistit sami, zbytečně ztracený čas ušetříte ve prospěch pacienta.
Stáhněte si aplikaci „Záchranka“ nemusíte dlouze zjišťovat, kde že se to vlastně nacházíte. Všechny události, vyžadující příjezd záchranné služby, se totiž nemusí odehrávat v místech, jejichž adresa je Vám dobře známá.