11.8.2021
|
(Ne)bezpečnost v rámci první pomoci
Z BOZP (bezpečnost práce) všichni víme, že naše bezpečnost je nadřazena první pomoci. Naše bezpečnost se ovšem stává jakousi abstraktní ideou, o které víme, ale v reálu na ni často zapomínáme. Uvedeme si konkrétní situace, ve kterých naši bezpečnost rozhodně nesmíme opomenout. |
Člověk ve stresu často zapomíná na tzv. tunelové vidění (vidí jen věci ad hoc a zapomínáme na ostatní faktory, které se dějí kolem (provoz na silnici, unikající plyn, útočník, …). U život zachraňujících úkonů je stres zcela běžnou záležitostí. Rozhodovat svým jednáním/nejednáním/chybným jednáním o tom, zdali bude druhý člověk žít nebo zemře, je velká zodpovědnost, a tak sebou logicky nese i velký stres. Stejně jako při jednotlivých krocích první pomoci fungujeme v postupných algoritmech ABC. Předřazení vlastní bezpečnosti je také nesmírně důležité. Obecné „při poskytování první pomoci dbáme vlastní bezpečnosti“ je příliš abstraktní tezí, proto zmíním některé příklady. Pokud nedodržím vlastní bezpečnost, celou situaci zbytečně komplikujitakovve už jenom tím, že na místo nepojede sanitka jedna, ale dvě (za předpokladu, že je bude mít kdo přivolat). Na co si tedy dát v první řadě pozor?
1) Provoz na silnici: Na druhé straně silnice (nebo na silnici) vidíme někoho kdo potřebuje naši pomoc. Zde přichází právě zmíněné tunelové vidění a zapomeneme, že na silnici jezdí auta, přestože si tuto skutečnost normálně uvědomujeme. Proto je potřeba říci si STOP, pořádně se rozhlédnout, klidně se rozhlédnout ještě jednou, pak až vkročit do silnice. Přestože jde při některých urgentních stavech o vteřiny, je potřeba se alespoň nadechnout, vydechnout a pak až jít řešit s trochu chladnou hlavou. Ve zmatku nic nevyřešíme, naopak. Případ vlastní bezpečnosti u autonehod je samostatným velkým tématem, proto zde již do detailů více zabíhat nebudu.
2) Útočník: Pokud je zraněný pobodán/postřelen/napaden, je důležité zasahovat až po zneškodnění útočníka nebo jeho odchodu z místa. Může se totiž stát, že zaútočí i na nás a opět vyjíždějí dvě sanitky. Důležitým faktorem je to, že pomáháme někomu, komu útočník chtěl ublížit. Proto se automaticky stáváme dalším nepřítelem.
3) Útočník omylem: V tomto případě si spíše uvedeme konkrétní příklad. Představte si situaci: Je večer a na ulici před nonstop barem zkolabuje děvče. Vy přispěcháte na pomoc, ale jelikož se jedná o NZO, zahájíte ihned KPR. V tu chvíli přichází na scénu její švarný mladík – potetovaný dvoumetrový svalovec. Váš úhel pohledu je takový, že vidíte slečnu, která potřebuje pomoci, tak pomůžete. Pohled švarného mládence, jenž preferuje pěstní dialog před verbálním, je takový, že vidí svou milou na zemi a nějaký cizinec jí dělá cosi s hlavou a s hrudníkem. V tu chvíli má i on tunelové vidění, vyhodnotí Vás jako útočníka a použije na Vás svou agresi. Toto není žádné sci-fi, ale běžná záležitost. Zajímavostí je, že tyto agresory kolikrát neodradí ani stylová reflexní bunda s nápisem přes celé záda: „Zdravotnická záchranná služba“. Jak v takové situaci jednat? Kontrolovat situaci. Než Vám další dobrodinci přijdou na pomoc, stále periferně sledujte, jestli se na Vás někdo neřítí. A pokud řítí? Ještě, než Vás stihne kopnout do hlavy se slovy: „co děláš ty s*áči“, zkuste na něj bleskově zařvat např.: „nedýchá, pojďte mi pomoci“! Kolikrát je důležité ho rychle zaúkolovat. Např.: „rychle, sežeňte mi AED (automatický externí defibrilátor) /lékárničku /obvazy/ klidně i blbost, která působí dojmem, že někomu zachrání život, ale vůbec jí teď nepotřebujete.“
Kontrolujte situaci. První pomoc není jen o vlastních úkonech první pomoci.
4) Faktory prostředí: Hořící dům, unikající plyn, a další rizika. I zde je nutné se zastavit, nadechnout, vydechnout a pak řešit, jestli má naše akce šanci na úspěch nebo je spíše sebevraždou.
5) Tonoucí: Zde opravdu jen ve stručnosti (toto téma je jinak dost obsáhlé). Zmínil bych jen část obvyklého schématu. Není důležité skočit do vody a rychle pro tonoucího doplavat, ale udělat to vše bezpečně. Zásadním krokem je ze sebe dostat co nejvíce oblečení (bundu, svetr, kalhoty, …) Kdo si zkusí plavat takto oblečen, ten pochopí, že tato sranda může skončit dalším tonoucím.
6) Infekční pacient: téměř každý, komu budeme první pomoc poskytovat, je pro nás potenciálně infekční. Výjimku tvoří: rodina, kamarádi a děti. V době Covid-19 je toto uvědomění podstatně radikálnější. Proto hlavní doporučení: používejte gumové rukavice! Doba čekání na výsledky z infekčního oddělení je subjektivně skutečně dlouhá.
Závěrem: tolik ve stručnosti k tématu bezpečnosti při poskytování první pomoci. Určitě jsem neudělal kompletní seznam všech rizikových faktorů, ani ucelený souhrn všech po sobě jdoucích kroků, ale zaměřil jsem se spíše na podstatu – "jádro pudla". Věřím, že si z tohoto článku každý čtenář odnese povědomost o základních principech bezpečnosti první pomoci.
Z BOZP (bezpečnost práce) všichni víme, že naše bezpečnost je nadřazena první pomoci. Naše bezpečnost se ovšem stává jakousi abstraktní ideou, o které víme, ale v reálu na ni často zapomínáme. Uvedeme si konkrétní situace, ve kterých naši bezpečnost rozhodně nesmíme opomenout.
Člověk ve stresu často zapomíná na tzv. tunelové vidění (vidí jen věci ad hoc a zapomínáme na ostatní faktory, které se dějí kolem (provoz na silnici, unikající plyn, útočník, …). U život zachraňujících úkonů je stres zcela běžnou záležitostí. Rozhodovat svým jednáním/nejednáním/chybným jednáním o tom, zdali bude druhý člověk žít nebo zemře, je velká zodpovědnost, a tak sebou logicky nese i velký stres. Stejně jako při jednotlivých krocích první pomoci fungujeme v postupných algoritmech ABC. Předřazení vlastní bezpečnosti je také nesmírně důležité. Obecné „při poskytování první pomoci dbáme vlastní bezpečnosti“ je příliš abstraktní tezí, proto zmíním některé příklady. Pokud nedodržím vlastní bezpečnost, celou situaci zbytečně komplikujitakovve už jenom tím, že na místo nepojede sanitka jedna, ale dvě (za předpokladu, že je bude mít kdo přivolat). Na co si tedy dát v první řadě pozor?
1) Provoz na silnici: Na druhé straně silnice (nebo na silnici) vidíme někoho kdo potřebuje naši pomoc. Zde přichází právě zmíněné tunelové vidění a zapomeneme, že na silnici jezdí auta, přestože si tuto skutečnost normálně uvědomujeme. Proto je potřeba říci si STOP, pořádně se rozhlédnout, klidně se rozhlédnout ještě jednou, pak až vkročit do silnice. Přestože jde při některých urgentních stavech o vteřiny, je potřeba se alespoň nadechnout, vydechnout a pak až jít řešit s trochu chladnou hlavou. Ve zmatku nic nevyřešíme, naopak. Případ vlastní bezpečnosti u autonehod je samostatným velkým tématem, proto zde již do detailů více zabíhat nebudu.
2) Útočník: Pokud je zraněný pobodán/postřelen/napaden, je důležité zasahovat až po zneškodnění útočníka nebo jeho odchodu z místa. Může se totiž stát, že zaútočí i na nás a opět vyjíždějí dvě sanitky. Důležitým faktorem je to, že pomáháme někomu, komu útočník chtěl ublížit. Proto se automaticky stáváme dalším nepřítelem.
3) Útočník omylem: V tomto případě si spíše uvedeme konkrétní příklad. Představte si situaci: Je večer a na ulici před nonstop barem zkolabuje děvče. Vy přispěcháte na pomoc, ale jelikož se jedná o NZO, zahájíte ihned KPR. V tu chvíli přichází na scénu její švarný mladík – potetovaný dvoumetrový svalovec. Váš úhel pohledu je takový, že vidíte slečnu, která potřebuje pomoci, tak pomůžete. Pohled švarného mládence, jenž preferuje pěstní dialog před verbálním, je takový, že vidí svou milou na zemi a nějaký cizinec jí dělá cosi s hlavou a s hrudníkem. V tu chvíli má i on tunelové vidění, vyhodnotí Vás jako útočníka a použije na Vás svou agresi. Toto není žádné sci-fi, ale běžná záležitost. Zajímavostí je, že tyto agresory kolikrát neodradí ani stylová reflexní bunda s nápisem přes celé záda: „Zdravotnická záchranná služba“. Jak v takové situaci jednat? Kontrolovat situaci. Než Vám další dobrodinci přijdou na pomoc, stále periferně sledujte, jestli se na Vás někdo neřítí. A pokud řítí? Ještě, než Vás stihne kopnout do hlavy se slovy: „co děláš ty s*áči“, zkuste na něj bleskově zařvat např.: „nedýchá, pojďte mi pomoci“! Kolikrát je důležité ho rychle zaúkolovat. Např.: „rychle, sežeňte mi AED (automatický externí defibrilátor) /lékárničku /obvazy/ klidně i blbost, která působí dojmem, že někomu zachrání život, ale vůbec jí teď nepotřebujete.“
Kontrolujte situaci. První pomoc není jen o vlastních úkonech první pomoci.
4) Faktory prostředí: Hořící dům, unikající plyn, a další rizika. I zde je nutné se zastavit, nadechnout, vydechnout a pak řešit, jestli má naše akce šanci na úspěch nebo je spíše sebevraždou.
5) Tonoucí: Zde opravdu jen ve stručnosti (toto téma je jinak dost obsáhlé). Zmínil bych jen část obvyklého schématu. Není důležité skočit do vody a rychle pro tonoucího doplavat, ale udělat to vše bezpečně. Zásadním krokem je ze sebe dostat co nejvíce oblečení (bundu, svetr, kalhoty, …) Kdo si zkusí plavat takto oblečen, ten pochopí, že tato sranda může skončit dalším tonoucím.
6) Infekční pacient: téměř každý, komu budeme první pomoc poskytovat, je pro nás potenciálně infekční. Výjimku tvoří: rodina, kamarádi a děti. V době Covid-19 je toto uvědomění podstatně radikálnější. Proto hlavní doporučení: používejte gumové rukavice! Doba čekání na výsledky z infekčního oddělení je subjektivně skutečně dlouhá.
Závěrem: tolik ve stručnosti k tématu bezpečnosti při poskytování první pomoci. Určitě jsem neudělal kompletní seznam všech rizikových faktorů, ani ucelený souhrn všech po sobě jdoucích kroků, ale zaměřil jsem se spíše na podstatu – "jádro pudla". Věřím, že si z tohoto článku každý čtenář odnese povědomost o základních principech bezpečnosti první pomoci.